Řemeslo topiče bylo odedávna nelehkou a špinavou prací která byla u některých společností nedostatečně oceňována. Mnohdy se tato funkce naskytovala jako poslední možnost najít si práci která byla vcelku dobře placená a dostupná.Lodní společnosti zaměstnávaly několik stovek i tisíc topičů. Moc dobře si uvědomovali náročnost této řehole, a taky si své oddané zaměstatnace považovaly, jak už s příchodem nových pracovních podmínek, platového ohodnocení a také samotřejmě přizpůsobování lodí pro lepší práci (lepší umístění bukrů, vybavení kotelen, odvětrávání, pracovní prostor v kotelně atd). Olympic se pyšnil lepšími podmínkami něž tehdejší standardní parníky, v jeho kotelnách bylo dostatatek prostoru pro práci která byla nejdůležitější pro provoz.
Topiči při přípravách na "oživení" lodi strávilii několik hodin. Do přípravných prací spadalo čistění kotlů, jejich zapálení a také udržování potřebné teploty pro ohřev vody pro páru. Každý kotel musel vykazovat teplotně stejnou teplotu, aby byl ohřev rovnoměrný a také pokud možno co nejrychlejší jak už z pohledu časové úspory, tak také z pohledu ekonomického díky úspoře uhlí či později nafty.
Topiči se dělili do následujích skupin, vrchní topič který měl na starost regulaci a kontrolu teploty a tlaku, k sobě měl topiče který házel do žárovišť kotlů palivo a na samém spodku byl dle "kotlového třídního rozdělení" přihazovač který přivážel uhlí, uklízel popel a nepořádek okolo kotle. Topiči museli i hlídat možné nebezpečí požárů uhlí jelikož v době parníků byl tento jev běžný.
Pro dorozumění s můstem sloužil kotelnám lodní telefon a další nepostradatelnou pomůckou byl indikátor četnosti oxidu uhelnatého.
Směny byly na každém parníků různé ale musely se řídit dle regulí. Na Olympiku bylo několik směn na 4 hodiny a poté bylo střídání. Vystřídaní muži měli volno na 8 hodin. Topiči chodili do ubikací skrz tunelem pro topiče na přídi. Čas volna mohli trávit na svých ubikacích či ve společné jídelně, nebo na promenádě strojníků na člunové palubě.
Pasažéři s topiči nepřicházeli vůbec do kontaktu díky technické propracovanosti průchodů a schodišť. Pro průchod na vyšší palubu sloužilo točité schodiště na člunovou palubu přes místnost "Tank Room" která sloužila pro čerpání vody ze zásobníků. V případě nebezpečí zatopení kotelen sloužil nouzový žebřík zakončený průlezem s poklopem či vodotěsné dveře kterými by museli topiči rychle projít. Ubytování bylo poněkud stísněnější jelikož paland bylo celkem dost na tak "malý" prostor ale i tak to topičům zvlášť nevadilo. K ubikacím přiléhalaly umývárny a toalety.
Občas se stávalo díky stresu, pracovnímu vypětí nebo náboženským či politickým názorům k menším potyčkám mezi muži, ale stávalo se to zřídkakdy a pokud se tak stalo bylo řešení na vrchním topičovi.
Stravování bylo pro topiče standartní a vydatné jelikož jejich pracovní podmínky vyžadovaly dostatečný příjem jídla a tekutin. Topiči byli mimo jiné ve skupině posádky která měla největší úrazovost. Jejich těžká práce jim často přivodila popáleniny, malé tržné rány, či špatnou snášenlivost teplot jelikož v kotelnách bylo opravdu horko. Ale topiči byli tvrdí muži kteří se nenechali jen tak rozhodit z tempa. Jako pomůcky pro ochranu sloužil například i šátek přes obličej.
Topiči byli pro loď nepostradatelní, ale během let se jejich počty měnily. Při přechodu na naftu se počet topičů zmenšil z 350 na pouhých 60. 










Připlouvání do cíle plavby bylo pro mnohé oddechem že cesta skončila ale některým se ani z paluby Olympiku moc nechtělo. Připlouvání bylo přibližně plánováno dle počasí a samotné rychlosti lodi. Avšak člověk není všemocný a nedokáže běh počasí a náhod obrátit. I přes náhody a počasí lodě připlouvaly na čas. Každá loď která připlouvala do své cílové zastávky musela vyčkávat v karanténím režimu který trval několik hodin. Většinou tento čas karantény byl naplánován na noc kdy loď připlouvala aby mohla ráno přirazit k molu společně s lodivodem, na kterého loď vždy čekala jelikož bez lodivoda nesměla loď připlout. Jakmile lodivod dorazil na palubu lodi, šel hned ke kapitánovi na konzultaci kam loď bude směrovat (číslo mola, část přístavu a další). Po dohodě s kapitánem, se lodivod uchýlil na můstek. Poté se dali stroje do pohybu jelikož loď byla od břehu několik kilometrů. Jakmile byla loď dostatečně blízko, motory se vypnuly a vše se nechalo na remorkérech které vyrazily lodi napřed. Jakmile se remorkéry přichytily k tažným lanům, bylo vše na nich a na kormidelníkovi lodi. Remorkéry táhnoucí obří kolos při cestě občas zatroubily, aby lodě věděli že je Olympic tažen, kvůli zvýšení bezpečnosti aby nedošlo k náhodné srážce, nebo byl provoz pozastaven. Mezitím co byla loď tažena, cestující se připravovali na vyloďování. Před připlutím se většinou cestující balili sami díky informacím o připlutí nebo výzvě.



