Červenec 2012

Topiči a přihazovači

26. července 2012 v 18:58 | Autor |  Posádka
Řemeslo topiče bylo odedávna nelehkou a špinavou prací která byla u některých společností nedostatečně oceňována. Mnohdy se tato funkce naskytovala jako poslední možnost najít si práci která byla vcelku dobře placená a dostupná.
Lodní společnosti zaměstnávaly několik stovek i tisíc topičů. Moc dobře si uvědomovali náročnost této řehole, a taky si své oddané zaměstatnace považovaly, jak už s příchodem nových pracovních podmínek, platového ohodnocení a také samotřejmě přizpůsobování lodí pro lepší práci (lepší umístění bukrů, vybavení kotelen, odvětrávání, pracovní prostor v kotelně atd). Olympic se pyšnil lepšími podmínkami něž tehdejší standardní parníky, v jeho kotelnách bylo dostatatek prostoru pro práci která byla nejdůležitější pro provoz.
Topiči při přípravách na "oživení" lodi strávilii několik hodin. Do přípravných prací spadalo čistění kotlů, jejich zapálení a také udržování potřebné teploty pro ohřev vody pro páru. Každý kotel musel vykazovat teplotně stejnou teplotu, aby byl ohřev rovnoměrný a také pokud možno co nejrychlejší jak už z pohledu časové úspory, tak také z pohledu ekonomického díky úspoře uhlí či později nafty.
Topiči se dělili do následujích skupin, vrchní topič který měl na starost regulaci a kontrolu teploty a tlaku, k sobě měl topiče který házel do žárovišť kotlů palivo a na samém spodku byl dle "kotlového třídního rozdělení" přihazovač který přivážel uhlí, uklízel popel a nepořádek okolo kotle. Topiči museli i hlídat možné nebezpečí požárů uhlí jelikož v době parníků byl tento jev běžný.
Pro dorozumění s můstem sloužil kotelnám lodní telefon a další nepostradatelnou pomůckou byl indikátor četnosti oxidu uhelnatého.
Směny byly na každém parníků různé ale musely se řídit dle regulí. Na Olympiku bylo několik směn na 4 hodiny a poté bylo střídání. Vystřídaní muži měli volno na 8 hodin. Topiči chodili do ubikací skrz tunelem pro topiče na přídi. Čas volna mohli trávit na svých ubikacích či ve společné jídelně, nebo na promenádě strojníků na člunové palubě.
Pasažéři s topiči nepřicházeli vůbec do kontaktu díky technické propracovanosti průchodů a schodišť. Pro průchod na vyšší palubu sloužilo točité schodiště na člunovou palubu přes místnost "Tank Room" která sloužila pro čerpání vody ze zásobníků. V případě nebezpečí zatopení kotelen sloužil nouzový žebřík zakončený průlezem s poklopem či vodotěsné dveře kterými by museli topiči rychle projít. Ubytování bylo poněkud stísněnější jelikož paland bylo celkem dost na tak "malý" prostor ale i tak to topičům zvlášť nevadilo. K ubikacím přiléhalaly umývárny a toalety.
Občas se stávalo díky stresu, pracovnímu vypětí nebo náboženským či politickým názorům k menším potyčkám mezi muži, ale stávalo se to zřídkakdy a pokud se tak stalo bylo řešení na vrchním topičovi.
Stravování bylo pro topiče standartní a vydatné jelikož jejich pracovní podmínky vyžadovaly dostatečný příjem jídla a tekutin. Topiči byli mimo jiné ve skupině posádky která měla největší úrazovost. Jejich těžká práce jim často přivodila popáleniny, malé tržné rány, či špatnou snášenlivost teplot jelikož v kotelnách bylo opravdu horko. Ale topiči byli tvrdí muži kteří se nenechali jen tak rozhodit z tempa. Jako pomůcky pro ochranu sloužil například i šátek přes obličej.
Topiči byli pro loď nepostradatelní, ale během let se jejich počty měnily. Při přechodu na naftu se počet topičů zmenšil z 350 na pouhých 60.


Připlouvání a vyloďování

2. července 2012 v 11:45 | Autor |  Život na lodi
Připlouvání do cíle plavby bylo pro mnohé oddechem že cesta skončila ale některým se ani z paluby Olympiku moc nechtělo. Připlouvání bylo přibližně plánováno dle počasí a samotné rychlosti lodi. Avšak člověk není všemocný a nedokáže běh počasí a náhod obrátit. I přes náhody a počasí lodě připlouvaly na čas. Každá loď která připlouvala do své cílové zastávky musela vyčkávat v karanténím režimu který trval několik hodin. Většinou tento čas karantény byl naplánován na noc kdy loď připlouvala aby mohla ráno přirazit k molu společně s lodivodem, na kterého loď vždy čekala jelikož bez lodivoda nesměla loď připlout. Jakmile lodivod dorazil na palubu lodi, šel hned ke kapitánovi na konzultaci kam loď bude směrovat (číslo mola, část přístavu a další). Po dohodě s kapitánem, se lodivod uchýlil na můstek. Poté se dali stroje do pohybu jelikož loď byla od břehu několik kilometrů. Jakmile byla loď dostatečně blízko, motory se vypnuly a vše se nechalo na remorkérech které vyrazily lodi napřed. Jakmile se remorkéry přichytily k tažným lanům, bylo vše na nich a na kormidelníkovi lodi. Remorkéry táhnoucí obří kolos při cestě občas zatroubily, aby lodě věděli že je Olympic tažen, kvůli zvýšení bezpečnosti aby nedošlo k náhodné srážce, nebo byl provoz pozastaven. Mezitím co byla loď tažena, cestující se připravovali na vyloďování. Před připlutím se většinou cestující balili sami díky informacím o připlutí nebo výzvě.
Remorkéry zatím loď dotáhnuly až výstupním molům kde jí sevřely mezi sebe a vší silou jí dotlačily opatrně k molu. Loď se zajistila lany a byly otevřené některé východy do kterých byly dány lávky pro výstup. Společně se s východy otevřely nákladní jícny a začalo se s přípravou výkladu zavazadel a poštovního nákladu. Cestující zatím vstávali a připravovali se pro výstup. Zajímavostí je že když Olympic připlul náhodou pozdě nechávali se cestující dospat,a byla jim nabídnuta snádaně nebo oběd jako omluva za pozdní připlutí. Toto platilo na všech lodích White Star Line.
Nyní začalo vystupování z lodi které trvalo pár hodin, společně s vykládáním zavazadel která šla rovnou do haly kde si je pasažéři přebírali a náklad šel do skladů kde si ho během několika dnů nebo týdnů vyzvedávali jeho majitelé. Loď se po vylodění uzavřela a většina posádky dostala volno krom pár topičů a strojníků, kteří museli zajistit elektrický proud. Avšak také dostali volno díky směnám. V dalších dnech loď prodělávala kontroly, úklid, a přípravu do které patřilo nakládání proviantu, nákladu, uhlí, vody a dalšího. Po několika dnech byla loď připravena pro návrat.